Mgr. Ludmila Šprachtová
Pravidla komunitního kruhu
Pravidla komunitního kruhu jej výrazně odlišují od ostatních dvou typů. Jde o čtyři pravidla:
1. Pravidlo naslouchání.
2. Právo nemluvit.
3. Pravidlo úcty.
4. Pravidlo diskrétnosti a zachování soukromí.
1. Pravidlo naslouchání
Naslouchání je dovednost, která patří mezi základní předpoklady dobrých vztahů. Je výrazem respektu k druhým lidem, podmiňuje úspěšnou komunikaci. Umění naslouchat je stále vzácností i mezi dospělými, natož mezi dětmi. Bez naslouchání nemůže komunitní kruh plnit svou úlohu. Velkou pomocí pro zajištění vzájemného naslouchání je první pravidlo - právo mluvit má jen ten, kdo má v ruce specifický předmět (kamínek, kaštan, kolík...), který je předáván postupně po kruhu z ruky do ruky. Ostatní naslouchají tomu, kdo tento předmět drží. Znamená to, že ho nepřerušují, nekladou žádné otázky, ani žádným způsobem nekomentují, co říká. Toto pravidlo platí v komunitním kruhu pro všechny stejně, tedy i pro učitelku! Ani ona nijak do řeči nevstupuje. Výjimečně se může vyskytnout závažný důvod pro to, aby dospělý (nebo jiný účastník komunitního kruhu z řad dětí) vstoupil do řeči dítěti, které má v ruce právě předmět. V takové situaci je třeba si předmět vyžádat, říci krátce, co je třeba, a předmět opět vrátit - buď stejnému dítěti, nebo dalšímu vedle něj. Jedním z důvodů tohoto zásahu může být porušení některého ze čtyř pravidel komunitního kruhu.
Příklad:
Děti v mateřské škole se scházejí v komunitním kruhu téměř každý den. Je pondělí, to si pravidelně sdělují zážitky z víkendu. Děti vědí, že hovoří ten, kdo drží kamínek. Martin se nemůže dočkat, až ostatním vypoví svůj zážitek. Skáče ostatním dětem do řeči. Když už je to poněkolikáté a Martin nereaguje na neverbální (mimoslovní) výzvy ze strany učitelky, která se jej snaží očima upozornit, že není vše v pořádku, učitelka vstane, vyžádá si kamínek a upozorní Martina na porušování pravidel. Martin se zklidní, učitelka předává kamínek dítěti, které je v kruhu na řadě.
2. Právo nemluvit
Předmět putuje po kruhu z ruky do ruky. Když se někdo, na koho přišla řada, nechce vyjádřit, předá bez vysvětlování předmět dál. Toto pravidlo vytváří pocit bezpečí. V žádném případě nikdo - ani děti, ani dospělý - nesmí naléhat, aby dotyčný “něco taky řekl“. I kdyby některé dítě nepromluvilo v komunitním kruhu třeba celý školní rok, nikdy nesmí zaznít “nevinná“ poznámka: “Tys nám ještě nikdy nic neřekl. Nechceš třeba teď?“ Už to, že dítě předmět přijme a zase předá dál, vyjadřuje jeho zapojení do skupiny. To, že je její součástí. Právo nemluvit má ještě další velký význam - učí děti, že mohou odmítnout, učí se rozhodovat sám za sebe. Říci “ne“ je významnou komunikační dovedností, kterou neovládá řada dospělých. Je součástí dovedností, které mohou pomoci dítěti odolat nátlaku vrstevníků a cizí osoby například při nabídce sladkosti, hračky atd. Je základem prevence patologických projevů.
Poznámka: Tuto, pro život nesmírně důležitou dovednost, by si děti v mateřské škole měly rozvíjet i metodou tvořivé dramatiky.
První a druhé pravidlo pochopí a zvládnou děti v mateřské škole velice brzy. První podmínkou snadného pochopení a zvládnutí těchto pravidel je příklad dospělých. Paní učitelka nebude klást doplňující otázky, napomínat děti a vstupovat do kruhu bez vyžádání si předmětu. Nelze ani využívat dalšího specifického předmětu. Znamená to, že předmět užívaný v komunitním kruhu je vždy jeden! Učitelka by se tak dostala do role nadřazeného, přestala by být rovnocenným partnerem.
Druhou podmínkou snadného pochopení a zvládnutí těchto pravidel je časté zařazování metody komunitního kruhu.
3. Pravidlo úcty
Toto pravidlo znamená, že o nikom nemluvíme nepěkně, nikoho konkrétního nekritizujeme (ani přítomnou, ani nepřítomnou osobu), nikomu se nevysmíváme, dokonce ani nezpochybňujeme, co kdo v kruhu říkal. Tato zásada se promítá v tom, že v komunitním kruhu se přímo nereaguje na to, co řekl někdo předtím (to je naopak základní rys diskusního kruhu), ale řadí se názor vedle názoru. Otázky do komunitního kruhu klademe na obecné úrovni, aniž bychom jmenovali konkrétní osoby. Například: jak se cítíme v určitých situacích (Jak se cítíme, když nám někdo bourá naše stavby), jak vnímáme určité souvislosti (Co dětem přináší společná hra?), jaké vidíme příčiny nějakého chování (Proč někdo rozbíjí dětem stavby?). Z tohoto pravidla vyplývá, že komunitní kruh zásadně nepoužíváme k přímému řešení konkrétních konfliktů ve třídě! Hlavní důvod je ten, že komunitní kruh by měl být ostrovem bezpečí pro všechny, i pro ty, kteří ve svém chování chybují.
Pro děti mateřských škol jsou pojmy “úcta a respekt“ značně abstraktní, hůře uchopitelné. Ovšem nepodceňujme děti. Pokud budou mít možnost, na základě zkušeností, tříbit názory, dokáží i ony chápat, co je respekt a úcta.
4. Pravidlo diskrétnosti, zachování soukromí
Dodržování posledního pravidla má rovněž přispívat k pocitu důvěry a bezpečí. Děti si musí být jisté, že vše, o čem se v komunitním kruhu hovoří, je záležitostí jejich třídy. Že o tom, co sdělovaly, nebudou slyšet od jiné paní učitelky, nebude se jich na to ptát.
“Vynášení“ z kruhu je u dětí tohoto věku v podstatě nereálné. Děti předškolního věku žijí přítomností. Z toho důvodu svým rodičům neříkají zážitky z komunitního kruhu. Ty jsou zasunuty do pozadí pod vlivem čerstvých zážitků nebo silnějších zážitků ze hry s vrstevníky.
Spíše je to záležitost pedagogů, aby ctili tajemství svých svěřenců, brali je s dostatečnou vážností a úctou.
Když se začíná s komunitním kruhem, je možné ztvárnit první dvě pravidla graficky. Piktogramy položit do středu kruhu, aby byly neustále všem na očích. Při porušování pak stačí jen beze slov - může to udělat kdokoliv z dětí nebo učitelka - ukázat na příslušný piktogram.
Komunitní kruh může pomoci při tvorbě pravidel soužití ve třídě. Pomáhá také v obecné rovině řešit problémy skupiny a tím i vytvářet pravidla pro ni.
Problémy lze řešit v komunitním kruhu pouze nepřímo!
Pokud se dodržují všechna čtyři pravidla komunitního kruhu, tak vlastně není možné v něm přímo řešit konkrétní problémy. Komunitní kruh je však možné využívat k jejich nepřímému řešení. Nepřímým řešením máme na mysli zadání otázky související s tím, co se ve třídě odehrává, ale zásadně na obecné úrovni, právě pomocí formulace v 1. nebo 3. osobě množného čísla, a za předpokladu, že se komunitní kruh dělá pravidelně. Když například děti při hře vykřikují, mohou být otázky: Jak je někomu, když se potřebuje soustředit na kreslení a jiný vykřikuje a ruší ho? Proč tak někdy vykřikuje, i když ví, že by se to nemělo?
Realizace komunitního kruhu
Komunitní kruh má svoje podmínky pro realizaci.
Jak často dělat komunitní kruh?
V mateřské škole nebývá zařazení komunitního kruhu problémem. Začít v pondělí dopoledne povídáním o zážitcích o víkendu, pokračovat v průběhu týdne (Co se nám povedlo, co jsme prožili, co si představíme, když se řekne např. podzim, moře...). Jeho zařazování může být každodenní, ale neměl by se stát stereotypním. Lze ho využít i k emočnímu naladění k určitému tematickému bloku (Jak je nám, když jsme nemocní, jak na nás působí hudba...).
Způsoby předávání předmětu
Specifický předmět, který symbolizuje právo mluvit, se má snadno předávat z ruky do ruky. Měl by být příjemný do dlaně, ne však příliš atraktivní – mohl by zbytečně poutat pozornost, která se má zaměřovat na to, co se v komunitním kruhu říká. Předmět by měl zůstávat delší dobu stejný a měnit se případně až na popud dětí. Je vlastně určitým rituálním prvkem, který umožňuje beze slov vyjádřit "já sem patřím" i těm dětem, které využijí svého práva nemluvit. Nevhodné jsou maňásky nebo hračky, ke kterým by děti mluvily – komunitní kruh je o vztazích k druhým lidem, ne o monologu k neživé věci.
Průběh komunitního kruhu
Základní postup je, že…