Reálná hodnota

Pojem reálná hodnota lze definovat různými způsoby. V odborné literatuře (včetně té zahraniční) lze většinou nalézt definice více či méně podobné té, kterou používá prof. Kovanicová ¹ :

"Reálná hodnota aktiva nebo závazku je částka, za niž by mohlo být aktivum nakoupeno či směněno nebo za niž by mohl být závazek vyrovnán při běžné transakci za obvyklých podmínek mezi znalými a ochotnými partnery, tj. při transakci, která není z přinucení ani není likvidačním prodejem.“

Již z této definice je patrné, že reálnou hodnotu nějakého aktiva v podstatě není možné stanovit. Také prof. Kovanicová poznamenává ¹, že je-li s nějakým aktivem obchodováno, tedy existuje-li s tímto aktivem aktivní trh, je to důkaz existence jeho reálné hodnoty. Oproti častému názoru, že reálná hodnota aktiva je rovna jeho tržní ceně, zde autorka mezi tyto dvě částky rovnítko nedává, nýbrž je podle ní za účelem odhadu reálné hodnoty nezbytné provést ještě další úpravy tržní ceny pomocí různých oceňovacích technik a metod. Lze tedy v prvé řadě konstatovat, že i v účetnictví nezbývá, než výši reálné hodnoty pouze odhadovat a při těchto odhadech nemusí být znalost definice tohoto pojmu (viz výše) vždy rozhodující.

Podívejme se, jak s termínem reálná hodnota pracuje zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon“). Ani zákon jej nedefinuje, pouze v § 27 odst. 4 stanovuje, co lze pro účely zákona jako reálnou hodnotu použít. Jedná se o:

1. tržní hodnotu, nebo

2. ocenění posudkem znalce, nebo

3. ocenění kvalifikovaným odhadem, nebo

4. ocenění stanovené zvláštním právním předpisem, nebo

5. pořizovací cenu.

Poslední dvě uvedené možnosti jsou na první pohled varianty velmi výjimečné. Případy, kdy by konkrétní majetek bylo nezbytné v souladu se zvláštním zákonem, prováděcí vyhláškou či jakýmkoliv jiným právním předpisem ocenit tímto právním předpisem stanoveným způsobem ocenění (bod 4.), jsou zcela ojedinělé a na tomto místě od nich lze zcela abstrahovat. Zákonná možnost použít jako reálnou hodnotu pořizovací cenu (bod 5.) je zákonem upřesněna tím, že by se muselo jednat o případ, kdy by ocenění podle bodů 1. až 3. bylo objektivně zcela nemožné. Prakticky si lze tuto situaci představit pouze stěží, a i kdyby účetní jednotka, včetně příspěvkové organizace, tímto způsobem "odhadla“ reálnou hodnotu příslušného majetku, musela by skutečně podrobným způsobem svůj postup zdůvodnit a komentovat v příloze účetní závěrky. Je pak otázkou, jestli by z pohledu této účetní jednotky nakonec přece jen nebyl efektivnější postup ocenění podle bodů 1. až 3., kdy případný komentář v příloze účetní závěrky k takovému postupu by jistě nebyl tak složitý. Z těchto důvodů lze konstatovat, že praktická využitelnost způsobu ocenění podle bodu 5. je téměř nulová. Zbývají tedy tři možnosti, jak naplnit povinnost ocenění konkrétního majetku nebo závazku reálnou hodnotou, a na ty se podívejme podrobněji.

Z formulace § 27 odst. 4 zákona (z formulace pořadí bodů 1. až 3.) lze dovodit, že i z pohledu účetní legislativy se za optimální zdroj pro odhad reálné hodnoty považuje tržní hodnota majetku (bod 1.). Opět je však otázkou, do jaké míry bude možné této varianty využít v praxi. Ideálním zdrojem tržní hodnoty je zejména burza, jakožto dostatečně likvidní trh, avšak jedná se většinou o burzu cenných papírů, případně některých komodit. Zdaleka ne všechny cenné papíry či komodity jsou obchodovány na jakékoliv burze a ani ty, které ano, nejsou v rozvahách vybraných účetních jednotek, potažmo příspěvkových organizací, téměř vůbec zastoupeny. Existuje však efektivní zdroj tržní hodnoty některých aktiv i u vybraných účetních jednotek, včetně příspěvkových organizací, a tím jsou cenové mapy. Počet obcí v České republice, které si pro různé účely a potřeby nechávají zpracovávat cenové mapy, se neustále zvyšuje. Při konstrukci cenových map je většinou využíváno i informací o cenách realizovaných, tj. uskutečněných transakcí s nemovitostmi obdobnými. Tyto ceny se i v relativně krátkém čase mohou významně měnit. Jsou-li cenové mapy udržovány v aktualizované podobě, lze z nich vycházet i za účelem odhadu reálné hodnoty podle zákona. Je-li cenová mapa k dispozici, jedná se navíc o velmi efektivní a levný zdroj tohoto ocenění, neboť pro naplnění požadavku průkaznosti účetní jednotkou zvoleného způsobu ocenění konkrétního majetku reálnou hodnotou se případný komentář v příloze účetní závěrky již nemusí zabývat podrobnostmi ohledně výpočtu tržní hodnoty tohoto majetku.

Také ocenění podle posudku znalce (bod 2.) v sobě nese relativní výhodu toho, že naplnění průkaznosti ocenění konkrétního majetku je do jisté míry zajištěno nezávislým externím odborníkem, který ve svém posudku svůj postup vždy zdůvodňuje. Již méně jednoznačná je efektivnost této varianty ocenění, neboť zajištění znaleckého posudku je nezřídka poměrně nákladnou záležitostí a zejména v případě méně významného majetku (například menších movitých věcí či zastaralého majetku) je proto často neefektivní. V některých případech je možné ve znaleckých posudcích nalézt i více ocenění téhož majetku v závislosti např. na tom, jakou kategorii hodnoty znalec použil. Významně odlišné částky pak mohou vyplývat z ocenění na základě peněžních toků, které bude daný majetek generovat po svoji zbývající dobu životnosti (výnosové ocenění), nebo například na základě objemu obestavěného prostoru v případě budov (nákladové ocenění). Zcela odlišné…