4.6.1 Obecný výklad k základům trestní odpovědnosti
JUDr. Ondřej Sekvard, Ph.D.
Nahoru Úvod k trestnímu postihu
Právní řád poskytuje fyzickým a právnickým osobám řadu subjektivních
oprávnění chovat se určitým způsobem a stanovuje tomu odpovídající povinnosti,
přičemž za účelem řádného a nerušeného výkonu uvedených práv nabízí řadu
prostředků, jež by měly zajistit, že ze strany jiných subjektů nedojde k
narušení jejich pokojného výkonu. V tomto směru existují jednak prostředky
ochrany soukromého práva, např. klasická žaloba, a to na plnění (zaplacení
dlužné částky dle smlouvy, poskytnutí sjednané dodávky) nebo zápůrčí
(negatorní), jež směřuje k tomu, aby se žalovaný zdržel svého jednání, jímž do
výkonu práv žalobce zasahuje. V některých případech je však zásah do
subjektivních práv oprávněné osoby natolik závažný, že běžná soukromoprávní
ochrana nepostačuje, a je nutná ingerence orgánu veřejné moci. Tehdy může být
využita ochrana prostřednictvím správního nebo i trestního práva. Nejinak je
tomu i v oblasti týkající se veřejných zakázek, jež má oproti běžným
soukromoprávním vztahům ten významný aspekt, že v ní jde o nakládání s
veřejnými prostředky, nikoli s prostředky konkrétního soukromého subjektu, a
kde je poskytována především ochrana prostřednictvím veřejného práva, neboť se
celým procesem veřejné zakázky vine výkon zákonem stanovených oprávnění orgánu
veřejné moci. To, zda je k ochraně výkonu práv, rovné možnosti uplatnění
oprávnění a zajištění plnění povinností třeba využít prostředky správního nebo
trestního práva, závisí na závažnosti protiprávního jednání určité osoby – míře
společenské škodlivosti, jak předjímá § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
Musí jít v každém případě o jednání protiprávní, neboť jednání v souladu s
právem nemůže být postihováno. Pokud porušení povinností ze strany konkrétního
subjektu vykazuje nižší míru závažnosti a tedy i škodlivosti, pak zpravidla
postačí uplatnit prostředky ochrany obsažené ve správním právu, které v řadě
případů poskytuje širší možnosti k postižení některých osob (zejména se jedná o
osoby právnické). Někdy však ani správní právo neposkytuje dostatečně adekvátní
opatření k postihu protiprávního jednání a je na místě využít instituty
trestního práva, jež disponuje podstatně citelnějšími opatřeními.
Úprava méně závažných protiprávních jednání – správních deliktů,
jichž se může osoba zadavatele nebo dodavatele v souvislosti se zadávacím
řízením v rámci veřejné zakázky dopustit, je obsažena v § 120 a násl. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách
(dále jen zákon o veřejných zakázkách), a je o nich pojednáno v jiné části této
publikace. Předmětem této části publikace je pojednání o nejzávažnějších
porušeních povinností stanovených zákonem o veřejných zakázkách, případně
jinými předpisy, o trestných činech.
Právní úprava trestního práva hmotného, a tedy i jednotlivé skutkové
podstaty trestných činů, je obsažena v trestním zákoníku – zákonu č. 40/2009
Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010.
Oproti předchozímu kodexu trestního práva hmotného – trestnímu zákonu,
poskytuje nová právní úprava širší možnosti postihu nejzávažnějšího
protiprávního jednání souvisejícího s procesem zadávání veřejných zakázek s
tím, že v řadě případů jde o postih oproti dosavadní právní úpravě
přísnější.
Stejně jako v minulosti platí, že není-li některé jednání natolik
společensky škodlivé (dříve společensky nebezpečné), aby bylo možné ho posoudit
jako trestný čin, je možné ho posoudit jako přestupek, případně jiný správní
delikt, např. u krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního
zákoníku a § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kde kritériem pro posouzení jednání pachatele je
způsobení škody alespoň 5 tisíc korun. V případě, že by způsobená škoda byla
nižší, bylo by na místě takové jednání posoudit jako přestupek, pokud by však
zároveň nebyly naplněny znaky jiného trestného činu obsažené v zákoně, aniž by
v takovém případě byla důležitá výše škody.
V oblasti veřejných zakázek je situace poněkud složitější než u
běžné trestné činnosti, neboť správního deliktu se podle zákona o veřejných
zakázkách může dopustit zadavatel nebo dodavatel, jimiž budou zpravidla
právnické osoby. V tom případě by bylo nutné zároveň posuzovat, zda se
konkrétní fyzická osoba nedopustila jednání, jež trestní zákoník označuje za
trestné, byť bylo možné již za takové jednání postihnout osobu právnickou jako
pachatele správního deliktu. Nelze v takovém případě připustit, aby fyzická
osoba unikla postihu pouze proto, že za správní delikt již byla postižena
právnická osoba, jíž je zaměstnancem nebo členem statutárního orgánu.
Trestný čin, trestní odpovědnost a rozdíl oproti správnímu
deliktu
Trestným činem se rozumí protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku), přičemž trestným
činem se rozumí i příprava, pokus, organizátorství, návod a pomoc, pokud v
konkrétním případě zákon nestanoví něco jiného (§ 111 trestního zákoníku). Oproti předchozí právní
úpravě bylo vypuštěno kritérium společenské nebezpečnosti, nyní tedy nebude
nutné, aby bylo určité jednání společensky nebezpečné více než nepatrně, avšak
důsledky spojené s trestní odpovědností budou moci být uplatněny pouze u činů
společensky škodlivých, u nichž nepostačí postih podle jiného právního předpisu
(§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). V
řadě případů může toto posledně jmenované kritérium způsobit problémy s ohledem
na skutečnost, že určité jednání bude protiprávní, ale skutkové podstaty
trestného činu a případného přestupku budou formulovány značně obdobně. Závisí
tedy často pouze na úvaze orgánu činného v trestním řízení, zda jednání posoudí
při jinak shodných znacích jako trestný čin, či jako přestupek nebo jiný
správní delikt.
Oproti právní úpravě platné a účinné do 31. prosince 2009 trestní
zákoník zavedl tzv. bipartici trestných činů, kdy je rozlišuje i podle sankce,
která za jejich spáchání hrozí. Nyní tedy půjde o přečin tam, kde trestný čin
bude spáchán z nedbalosti, a dále o úmyslné trestné činy, za které zákon
stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody s horní hranicí do pěti let. Nad
tuto hranici již půjde o zločin. Zvlášť závažným zločinem pak bude ten úmyslný
trestný čin, u něhož trestní zákon stanoví horní hranici uvedeného trestu na
nejméně deset let (§ 14 trestního
zákoníku).
Trestní odpovědností se rozumí povinnost pachatele trestného
činu strpět za tento svůj čin následek, který trestní zákon předvídá, jímž je
sankce, ať už v podobě trestu odnětí svobody, peněžitého trestu, případně
trestu zákazu činnosti či jiného trestu.
Oproti právní úpravě platné do konce roku 2011, kdy bylo možné
právnické osoby postihnout pouze za správní delikt, jehož se dopustily v
postavení zadavatele nebo dodavatele podle § 120 a ZVZ, je nyní možné postihnout
právnickou osobu i za trestný čin. V rámci dosavadní právní úpravy
reprezentované v obecné rovině zákonem č. 40/1964 Sb. občanský zákoník,
definice právnické osoby chyběla, když v § 18 byl pouze uveden výčet subjektů,
které se považují za právnické osoby. V nové právní úpravě soukromého práva v
podobě nového Občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – dále jen NOZ), který
je účinný od 1. 1. 2014, pak je obsažena definice právnické osoby v § 20 odst. 1 NOZ. Pro účely tohoto
příspěvku však nejsou tyto terminologické změny podstatné, když mimo jiných
jinak v občanském zákoníku uvedených osob, jsou i nadále uvedeny korporace jako
sdružení osob. K trestní odpovědnosti tak lze podle současného právního stavu
za některé trestné činy brát i obchodní společnosti, mezi něž nový zákon o
obchodních korporacích č. 90/2012 Sb., účinný rovněž od 1. 1. 2014, (dále jen
ZOK) řadí kromě veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, akciové
společnosti a…