dnes je 27.5.2024

Input:

Obecný výklad k základům trestní odpovědnosti

22.10.2013, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.6.1 Obecný výklad k základům trestní odpovědnosti

JUDr. Ondřej Sekvard, Ph.D.

Úvod k trestnímu postihu

Právní řád poskytuje fyzickým a právnickým osobám řadu subjektivních oprávnění chovat se určitým způsobem a stanovuje tomu odpovídající povinnosti, přičemž za účelem řádného a nerušeného výkonu uvedených práv nabízí řadu prostředků, jež by měly zajistit, že ze strany jiných subjektů nedojde k narušení jejich pokojného výkonu. V tomto směru existují jednak prostředky ochrany soukromého práva, např. klasická žaloba, a to na plnění (zaplacení dlužné částky dle smlouvy, poskytnutí sjednané dodávky) nebo zápůrčí (negatorní), jež směřuje k tomu, aby se žalovaný zdržel svého jednání, jímž do výkonu práv žalobce zasahuje. V některých případech je však zásah do subjektivních práv oprávněné osoby natolik závažný, že běžná soukromoprávní ochrana nepostačuje, a je nutná ingerence orgánu veřejné moci. Tehdy může být využita ochrana prostřednictvím správního nebo i trestního práva. Nejinak je tomu i v oblasti týkající se veřejných zakázek, jež má oproti běžným soukromoprávním vztahům ten významný aspekt, že v ní jde o nakládání s veřejnými prostředky, nikoli s prostředky konkrétního soukromého subjektu, a kde je poskytována především ochrana prostřednictvím veřejného práva, neboť se celým procesem veřejné zakázky vine výkon zákonem stanovených oprávnění orgánu veřejné moci. To, zda je k ochraně výkonu práv, rovné možnosti uplatnění oprávnění a zajištění plnění povinností třeba využít prostředky správního nebo trestního práva, závisí na závažnosti protiprávního jednání určité osoby – míře společenské škodlivosti, jak předjímá § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Musí jít v každém případě o jednání protiprávní, neboť jednání v souladu s právem nemůže být postihováno. Pokud porušení povinností ze strany konkrétního subjektu vykazuje nižší míru závažnosti a tedy i škodlivosti, pak zpravidla postačí uplatnit prostředky ochrany obsažené ve správním právu, které v řadě případů poskytuje širší možnosti k postižení některých osob (zejména se jedná o osoby právnické). Někdy však ani správní právo neposkytuje dostatečně adekvátní opatření k postihu protiprávního jednání a je na místě využít instituty trestního práva, jež disponuje podstatně citelnějšími opatřeními.

Úprava méně závažných protiprávních jednání – správních deliktů, jichž se může osoba zadavatele nebo dodavatele v souvislosti se zadávacím řízením v rámci veřejné zakázky dopustit, je obsažena v § 120 a násl. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen zákon o veřejných zakázkách), a je o nich pojednáno v jiné části této publikace. Předmětem této části publikace je pojednání o nejzávažnějších porušeních povinností stanovených zákonem o veřejných zakázkách, případně jinými předpisy, o trestných činech.

Právní úprava trestního práva hmotného, a tedy i jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, je obsažena v trestním zákoníku – zákonu č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010. Oproti předchozímu kodexu trestního práva hmotného – trestnímu zákonu, poskytuje nová právní úprava širší možnosti postihu nejzávažnějšího protiprávního jednání souvisejícího s procesem zadávání veřejných zakázek s tím, že v řadě případů jde o postih oproti dosavadní právní úpravě přísnější.

Stejně jako v minulosti platí, že není-li některé jednání natolik společensky škodlivé (dříve společensky nebezpečné), aby bylo možné ho posoudit jako trestný čin, je možné ho posoudit jako přestupek, případně jiný správní delikt, např. u krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, 1 kde kritériem pro posouzení jednání pachatele je způsobení škody alespoň 5 tisíc korun. V případě, že by způsobená škoda byla nižší, bylo by na místě takové jednání posoudit jako přestupek, pokud by však zároveň nebyly naplněny znaky jiného trestného činu obsažené v zákoně, aniž by v takovém případě byla důležitá výše škody.

V oblasti veřejných zakázek je situace poněkud složitější než u běžné trestné činnosti, neboť správního deliktu se podle zákona o veřejných zakázkách může dopustit zadavatel nebo dodavatel, jimiž budou zpravidla právnické osoby. V tom případě by bylo nutné zároveň posuzovat, zda se konkrétní fyzická osoba nedopustila jednání, jež trestní zákoník označuje za trestné, byť bylo možné již za takové jednání postihnout osobu právnickou jako pachatele správního deliktu. Nelze v takovém případě připustit, aby fyzická osoba unikla postihu pouze proto, že za správní delikt již byla postižena právnická osoba, jíž je zaměstnancem nebo členem statutárního orgánu.

Trestný čin, trestní odpovědnost a rozdíl oproti správnímu deliktu

Trestným činem se rozumí protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku), přičemž trestným činem se rozumí i příprava, pokus, organizátorství, návod a pomoc, pokud v konkrétním případě zákon nestanoví něco jiného (§ 111 trestního zákoníku). Oproti předchozí právní úpravě bylo vypuštěno kritérium společenské nebezpečnosti, nyní tedy nebude nutné, aby bylo určité jednání společensky nebezpečné více než nepatrně, avšak důsledky spojené s trestní odpovědností budou moci být uplatněny pouze u činů společensky škodlivých, u nichž nepostačí postih podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). V řadě případů může toto posledně jmenované kritérium způsobit problémy s ohledem na skutečnost, že určité jednání bude protiprávní, ale skutkové podstaty trestného činu a případného přestupku budou formulovány značně obdobně. Závisí tedy často pouze na úvaze orgánu činného v trestním řízení, zda jednání posoudí při jinak shodných znacích jako trestný čin, či jako přestupek nebo jiný správní delikt.

Oproti právní úpravě platné a účinné do 31. prosince 2009 trestní zákoník zavedl tzv. bipartici trestných činů, kdy je rozlišuje i podle sankce, která za jejich spáchání hrozí. Nyní tedy půjde o přečin tam, kde trestný čin bude spáchán z nedbalosti, a dále o úmyslné trestné činy, za které zákon stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody s horní hranicí do pěti let. Nad tuto hranici již půjde o zločin. Zvlášť závažným zločinem pak bude ten úmyslný trestný čin, u něhož trestní zákon stanoví horní hranici uvedeného trestu na nejméně deset let (§ 14 trestního zákoníku).

Trestní odpovědností se rozumí povinnost pachatele trestného činu strpět za tento svůj čin následek, který trestní zákon předvídá, jímž je sankce, ať už v podobě trestu odnětí svobody, peněžitého trestu, případně trestu zákazu činnosti či jiného trestu.

Oproti právní úpravě platné do konce roku 2011, kdy bylo možné právnické osoby postihnout pouze za správní delikt, jehož se dopustily v postavení zadavatele nebo dodavatele podle § 120 a ZVZ, je nyní možné postihnout právnickou osobu i za trestný čin. V rámci dosavadní právní úpravy reprezentované v obecné rovině zákonem č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, definice právnické osoby chyběla, když v § 18 byl pouze uveden výčet subjektů, které se považují za právnické osoby. V nové právní úpravě soukromého práva v podobě nového Občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – dále jen NOZ), který je účinný od 1. 1. 2014, pak je obsažena definice právnické osoby v § 20 odst. 1 NOZ. Pro účely tohoto příspěvku však nejsou tyto terminologické změny podstatné, když mimo jiných jinak v občanském zákoníku uvedených osob, jsou i nadále uvedeny korporace jako sdružení osob. K trestní odpovědnosti tak lze podle současného právního stavu za některé trestné činy brát i obchodní společnosti, mezi něž nový zákon o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb., účinný rovněž od 1. 1. 2014, (dále jen ZOK) řadí kromě veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, akciové společnosti a

Nahrávám...
Nahrávám...