6.4.4
Průběh socializace v období od tří do šesti let
Mgr. Ludmila Šprachtová
Na průběh socializace má rozhodující vliv rodina. Mateřská škola jako vzdělávací instituce, která se spolupodílí s rodinou na výchově a vzdělávání dítěte, poskytuje sekundární socializaci dítěte. Rodinu doplňuje. Rodina tedy zůstává nejvýznamnějším prostředím, které zajišťuje primární socializaci dítěte. Většina dětí již v období od tří do šesti let navštěvuje mateřskou školu.
Socializační proces zahrnuje v tomto období tři vývojové aspekty (Langmeier, Krejčířová, 1998, s. 89-100):
1. Vývoj sociální reaktivity, tj. vývoj bohatě diferencovaných emočních vztahů k lidem v bližším i vzdálenějším společenském okolí.
2. Vývoj sociálních kontrol a hodnotových orientací. Jedná se o vývoj norem, které si jedinec postupně vytváří na základě příkazů a zákazů od dospělých, které přijímá za své. Ty pak jeho chování usměrňují do mezí určených společností. Chování jedince je omezováno hranicemi, v nichž se může pohybovat, ale je určováno i cíli, na jejichž dosažení je úsilí jedince orientováno (hodnoty materiální a kulturní).
3. Osvojení sociálních rolí, tj. takových vzorců chování a postojů, které jsou od jedince očekávány ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví. Nejde tu pouze o jednotlivou povolenou či zakázanou činnost, ale o celek navzájem souvisejících, smysluplných činností určených postavením ve skupině. V tomto věku se od dětí vyžaduje plnění odlišných rolí doma a v kolektivu druhých dětí.
Předškolní období může být chápáno jako kritické, pokud jde o osvojování sociálních kontrol a sociálních rolí.
Ad 1) Vývoj sociální reaktivity
Dochází k němu sociálními zkušenostmi dítěte, které získává na základě bohatství, šíře a častosti zážitků z úzké, širší rodiny, ze společenského prostředí (návštěva hřišť a parků, divadel pro děti, nákupy, výlety atp.). Při vytváření podmínek pro vývoj sociální reaktivity je důležité zázemí dítěte, podpora okolí.
Ad 2) Vývoj sociálních kontrol
V útlém dětství je dítěti dovoleno takřka všechno. Nemusí udržovat tělesnou čistotu, jíst samo lžičkou, neočekává se od něho, že hned uposlechne rozkazu rodičů. Později je vystavováno sociálnímu tlaku, aby své chování přizpůsobilo pravidlům, která společnost schvaluje, a aby se chovalo podobně jako dospělí. K socializačnímu tlaku na dítě dochází pozvolna, postupně, zpravidla během třetího roku života. Vývoj sociálních kontrol a přejímání vyspělejších sociálních rolí podněcují a posilují zvláště rodiče a ostatní členové rodiny, ale významnou roli tu začínají hrát i druhé děti.
Rozvoj sociálních kontrol, tedy rozvoj schopnosti seberegulace rychle narůstá právě v předškolním období. Kojenec je ve svém chování veden bezprostředně impulzem nebo okamžitým přáním. Ve druhém roce života již jedná záměrně a vědomě dokáže uposlechnout příkazu rodičů. Řízení je dosud vnější, je regulováno pokyny druhých nebo očekávanými důsledky svého chování. Tato vnější kontrola je postupně interiorizována (zvnitřněna), dítě se začíná řídit svými vlastními pokyny, nejprve je pronáší hlasitě. Např. sahá po zakázaném předmětu a říká "ne". V průběhu třetího roku života, tj. v období negativismu a snahy dělat věci sám a po svém, se objevují počátky sebekontroly. Dítě se učí počkat a nepodlehnout okamžitému impulzu. Používá přitom samo vůči sobě pokyny a příkazy, které zná od rodičů. Většinou kolem tří let se sebekontrola interiorizuje a dítě se začíná spíše než řečí řídit myšlením. Schopnost sebekontroly rychle narůstá. Občas však dítě hlasitých pokynů k sobě samému používá, zejména v nových a obtížných situacích.
Vývoj vnitřních sociálních kontrol neboli svědomí je závislý na řadě podmínek. Zejména na vztahu dítěte k rodičům. K jeho vývoji přispívá matka, která má k dítěti vřelý vztah, a otec, který dítě pozitivně akceptuje. Na vývoj svědomí mají také vliv socializační (disciplinární) techniky. Tělesné tresty mu neprospívají, spíše odnětí projevů lásky po nežádoucím nebo nesprávném chování (fungují ale pouze tam, kde je skutečně láskyplný vztah mezi matkou a dítětem).
Socializace není pouze socializací vnějších projevů chování, ale především socializací vnitřního prožívaní dítěte - základem pro jeho emoční vývoj a úzce souvisí s rozvojem jeho vlastního sebepojetí.
Vlivem sociálních tlaků dochází k narůstající regulaci chování, k útlumu okamžitých emočních reakcí a k přehodnocení situace. Vlastní pocity se zjemňují, diferencují, začínají se vyvíjet i složitější emoce. Spolu s narůstající kognitivní zralostí a znalostí požadavků na chování a výkony se v předškolním období začínají rozvíjet i pocity vztažené k vlastnímu sebehodnocení (pocity hrdosti, studu, viny). Děti si v pěti letech uvědomují význam vlastního úsilí.
Ad 3) Vývoj sociálních rolí
Ve věku šesti až osmi měsíců se jedno dítě o druhé buď nezajímá, nebo jeví zájem jako o jakoukoliv hračku. Kolem jednoho roku vzrůstá zájem o druhé dítě, tahají se o hračky nebo tahají navzájem sebe za nohy, za vlasy. Ve druhé polovině druhého roku se začíná objevovat úsměv směrem k druhému dítěti. Kolem druhého roku se děti napodobují, hrají si podobným způsobem, ale každé samo. Jde o souběžnou (paralelní) hru. Teprve v předškolním věku (počátky od dvou a půl let) začíná převažovat hra společná (asociativní), kdy si obě děti hrají společně, a pak nastupuje hra kooperativní (ta je dětmi společně organizovaná, mají v ní rozděleny role, každé dítě přispívá svým dílem ke společnému projektu). Děti, které docházejí do mateřské školy, mají více příležitostí k nacvičování pozitivní spolupráce.
Ve hře se objevují oblíbení spoluhráči, některé děti se v roli podřizují, jiné vedou, rozhodují. Kolem tří až čtyř let se objevuje soupeřivost. "Když byly dětem v předškolním věku dány kostky s instrukcí, aby postavily něco hezčího a většího než jejich společníci, vykazovaly lepší výkony, než když pracovaly samy. Jejich úsilí bylo intenzivnější, braly druhým dětem jejich materiál a do značné míry ignorovaly jejich pocity. Na druhé straně však při vhodném vedení narůstalo v té době také rychle porozumění pro druhé, děti dovedněji utěšovaly plačící a snažily se je rozmanitými způsoby uspokojit." (Langmeier, Krejčířová, 1998, s. 96)
Významně se v tomto věku diferencují role mužské a ženské. Dívky i chlapci se ve svém chování liší již dříve, pravděpodobně na základě vrozených vloh, ale výzkumy ukazují, že také vzhledem k odlišnému očekávání dospělých (tedy rozdílnému posilování způsobů chování, které jsou v naší kultuře považovány za chlapecké nebo dívčí) a způsobu chování obou rodičů k dětem různého pohlaví.
Jak již bylo řečeno, ve vzdělávacích institucích, tedy i v mateřských školách, dochází k sekundární socializaci širokým spektrem socializačních vlivů a procesů - Soustavným, systematickým a odborně řízeným působením orientovaným na naplňování vzdělávacích cílů.
Pro vzdělávání dětí předškolního věku je závazným dokumentem Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání (2004). Povinnost vést tento dokument vyplývá ze zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
V obsahu RVP PV nenajdeme kapitolu, která se týká konkrétně pouze socializace dítěte v mateřské škole. Z výše uvedeného ale vyplývá, že vše, co se v mateřské škole děje, směřuje k socializaci dítěte předškolního věku - nastavené podmínky, prostředí, učitelka, společenství dětí, pracovníků MŠ.
V mateřské škole se dítě…