Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných

4.6.3 Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných

JUDr. Ondřej Sekvard, Ph.D.

Chráněným zájmem u tohoto trestného činu je řádný a nerušený výkon pravomoci úřední osoby. Tohoto úmyslného trestného činu, který je ve své základní skutkové podstatě přečinem, se dopustí ten, kdo užije násilí:

1. v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo
2. pro výkon pravomoci úřední osoby.

Tím, na koho lze v tomto případě útočit, je nejen výše zmiňovaná „úřední osoba”, kdy výčet subjektů pod tento pojem spadajících je uveden v § 127 odst. 1 TZ, ale může jít i o osobu jinou, kdy použití násilí vůči takové osobě může sloužit jako prostředek, kterým bude „zjednodušen” požadovaný způsob výkonu pravomoci úřední osoby (např. rodinný příslušník). V oblasti veřejných zakázek si jako nejčastější možnou „oběť” tohoto trestného činu lze představit osoby uvedené v definici úřední osoby shora ve čtvrté odrážce.

Klíčové je také použití pojmu násilí – nemůže jím být pouhá pohrůžka budoucího použití násilí, pokud se úřední osoba nebude chovat určitým způsobem. V takovém případě by se jednalo o trestný čin vydírání. Jde o násilí fyzické (brachiální). Ve smyslu definice obsažené v ustanovení § 119 TZ se násilím rozumí i spáchání činu na osobě uvedené do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem, nicméně takové násilí si lze představit v souvislosti se zadávacím řízením u veřejných zakázek jen těžko. Násilí může směřovat vůči samotné úřední osobě či osobě jiné, nebo i vůči majetku takové osoby. Násilí je u tohoto trestného činu prostředkem působení na jednání úřední osoby při výkonu jí svěřené pravomoci a nemusí jeho použitím dojít k ublížení na zdraví.

Pokud však k tomu dojde, jednání pachatele by se posoudilo podle jedné z kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu, o níž je pojednáno níže.

Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, musí však jednat ve specifickém úmyslu buď nějakým způsobem výkon pravomoci úřední osoby ovlivnit, tedy dopustit se násilí před samotným výkonem pravomoci úřední osoby, či při jejím výkonu, přičemž není nutné, aby zároveň dosáhl cíle, jenž použitím násilí vůči takové osobě sledoval. Ve druhém případě se násilí dopustí proto, jak dotyčná úřední osoba svoji pravomoc vykonávala, tedy použití násilí buď následuje po výkonu pravomoci takové osoby nebo během něj. Lze očekávat, že pravděpodobně způsobem, který zájmům pachatele případně osobě, v jejíž prospěch či na ochranu jejíchž zájmů se takového jednání dopouští, nevyhovuje.

Není také vyloučeno, aby v obou případech bylo násilí použito proto, aby úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu se zákonem či v případě písm. b) proto, že úřední osoba v souladu se zákonem předtím nepostupovala. Takové jednání, byť by bylo velmi svérázným způsobem vynucujícím zákonnost ve veřejné správě, by také bylo jednáním trestným.

Za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody v trvání až čtyři roky, přičemž opět nelze vyloučit ani uložení jiných trestů jako zákazu činnosti, a to v případě, kdy sama osoba pachatele je úřední osobou, nebo peněžitého trestu.

Přísněji trestným je pak jednání uvedené v odstavcích 2 až 4 téhož ustanovení (jedná se o zločin). Podle odstavce 2 trestem odnětí svobody na šest měsíců až šest let (vyloučeny opět nejsou ani jiné výše uvedené tresty) bude pachatel potrestán, pokud

1. spáchá čin shora popsaný se zbraní,
2. ublíží jinému na zdraví, či
3. způsobí větší škodu.

Zbraň je stejně jako v předchozí právní úpravě (§ 89 odst. 5 TZ) definována, nestanoví-li zákon jinak, jako cokoli, čím je možné učinit útok proti tělu důraznějším. Tato definice je obsažena v rámci výkladového ustanovení týkajícího se určení situace, kdy je trestný čin spáchán se zbraní – § 118 TZ. Za zbraň je možné považovat tedy klasické zbraně, nebo i klacek, může to být střep, tyč, nářadí, kámen a jiné věci.

Ublížení na zdraví oproti tomu dosud bylo vykládáno výhradně judikatorně a nyní se do trestního zákoníku dostala jeho definice. Podle § 122 odst. 1 TZ jím tak je „stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření”. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Pokud by tedy sice byl poškozenému obvyklý způsob života znesnadněn, avšak toto by si nevyžádalo lékařské ošetření, nejednalo by se o ublížení na zdraví. Dosud soudní praxe vycházela z toho, že znesnadnění na obvyklém způsobu života u poškozeného muselo trvat okolo sedmi dnů, avšak v případě, že ostatní hlediska zapříčinila, že újma na zdraví je výrazného charakteru, nebylo ani dodržení takové sedmidenní lhůty nutné a postačilo znesnadnění obvyklého způsobu života i po dobu kratší.

Větší škodou pak je třeba v souladu s § 138 odst. 1 TZ rozumět škodu alespoň 50 000 Kč.

Pachatelem zde může být opět kdokoli a v případě první kvalifikované skutkové podstaty je třeba úmyslu, neboť spáchání činu se zbraní z nedbalosti pojmově nepřichází v úvahu. Ve zbylých dvou případech postačí, aby pachatel jednal nedbalostně, a to i v nedbalosti nevědomé, tedy v případě, kdy nevěděl, že může ublížit na zdraví či způsobit větší škodu, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl.

Podle odstavce 3 bude trestem odnětí svobody v trvání tří až dvanácti let potrestán ten, kdo při spáchání shora uvedeného základního trestného činu:

1. způsobí těžkou újmu na zdraví, nebo
2. škodu velkého rozsahu.

Těžká újma na zdraví je definována § 122 odst. 2 TZ a rozumí se jí „jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění”. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví:

1. zmrzačení,
2. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
3. ochromení údu,
4. ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
5. poškození důležitého orgánu,
6. zohyzdění,
7. vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
8. mučivé útrapy, nebo
9. delší dobu trvající porucha zdraví.

Podrobný popis znaků, jimiž se tyto případy těžké újmy projevují, by dle mého názoru poněkud vybočoval z hlavního zaměření mého příspěvku, jímž je podat určitý přehled o trestné činnosti v souvislosti s veřejnými zakázkami, a proto se této problematice blíže nevěnuji.

Škodou velkého rozsahu se pak rozumí škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč dle § 138 odst. 1 TZ.

I zde může být pachatelem kdokoli a v zásadě k postihu za takto kvalifikovaný trestný čin postačí zavinění ve formě nedbalosti ve vztahu k uvedeným těžším následkům. S ohledem na trestní sazbu jde již o zvlášť závažný zločin.

V případě, že by následkem použití násilí ze strany pachatele u tohoto trestného činu byla dle odstavce 4 smrt, byl by ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozsahu osm až šestnáct let. V takovém případě se lze činu dopustit výhradně z nedbalosti, když v případě zavinění úmyslného by se jednalo o trestný čin vraždy podle § 140 TZ.

U kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle odst. 3 je stanovena trestnost přípravy v odstavci 5, když přípravou se podle § 20 odst. 1 TZ rozumí „jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (úmyslné trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně deset let), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, a to jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu”. Pokud tedy pachatel již započal se svým jednáním přímo směřujícím k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví či škody velkého rozsahu, pak již nepůjde o přípravu, ale o pokus. Tou by bylo, jak definice praví, pouze samotné opatřování prostředků k provedení takového činu.

U odstavce 4 nelze hovořit o přípravě k trestnému činu, neboť smrt lze trestným činem útoku na úřední osobu v tomto odstavci způsobit výhradně zaviněním ve formě nedbalosti. Pokud by pachatel zamýšlel svým připravovaným útokem způsobit smrt, jednalo by se sice o trestně postižitelnou přípravu, nicméně k trestnému činu vraždy.

U těchto nejzávažnějších kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu přichází podle mého názoru v úvahu spíše trest odnětí svobody v kombinaci s trestem zákazu činnosti, byť ani zde není vyloučen jiný druh trestu.

Skutková podstata tohoto trestného činu postihuje jednání, které je méně závažné, než je tomu u předchozího popsaného trestného činu, přičemž jeho objektem je opět zájem na řádném a nerušeném výkonu pravomoci úřední osoby jako vykonavatele moci státní či orgánu územní samosprávy.

Tohoto úmyslného trestného činu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody:

1. v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo
2. pro výkon pravomoci úřední osoby.

O úřední osobě platí totéž, co je uvedeno u předchozího trestného činu, a je proto v této souvislosti možné odkázat na výčet jednotlivých subjektů dle § 127 odst. 1 TZ. Oproti předchozímu trestnému činu však u tohoto není pojmovým znakem „násilí”. Zde k násilí nedochází, „pouze” k výhrůžce usmrcením, ublížením na zdraví či způsobením značné škody. Z toho plyne, že výhrůžka je prostředkem k tomu, aby bylo působeno na výkon samotné pravomoci úřední osoby, jejíž definice je uvedena výše, či pro výkon této pravomoci. Není nutné, aby pachatel měl v úmyslu svoji výhrůžku následně realizovat, pokud by se úřední osoba tomuto psychickému nátlaku nepodvolila.

Rozhodné však je, že musí být výhrůžka pronesena za takových okolností, že může u adresáta vyvolat obavu z jejího budoucího splnění. Pokud by pachatel, jímž může být kdokoli, hrozil nějakou jinou újmou, nespadající pod uvedený výčet, nejednalo by se o tento trestný čin. To však není případ, kdy hrozí způsobením těžké újmy na zdraví, neboť ta v sobě zahrnuje implicitně ublížení na zdraví.

Výhrůžka usmrcením a ublížením na zdraví směřuje vůči fyzické osobě, zatímco výhrůžka značnou škodou směřuje vůči majetku, přičemž může jít o majetek fyzické i právnické osoby. Opět není nutné, aby tím, kdo by měl být následně realizací takové výhrůžky postižen, byla úřední osoba samotná, ale může se jednat o osobu jí blízkou.

K výhrůžce musí u písm. a) dojít buď před samotným výkonem pravomoci či současně s tímto výkonem, neboť jinak by „na výkon” již nemohlo být působeno. U písm. b) se pak jedná o působení opět při výkonu či po výkonu pravomoci úřední osoby, a to proto, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla tato pravomoc použita.

O značné škodě platí výkladové pravidlo obsažené v § 138 odst. 1 TZ a jde o škodu nejméně 500 000 Kč. Hrozba způsobením škody nižšího rozsahu by nenaplňovala znaky tohoto trestného činu. Oproti stavu do 31. 12. 2009 jde o zpřísnění, neboť u tohoto trestného činu do té doby zakotveného v § 156 TZ byla v základní skutkové podstatě vyžadována výhrůžka způsobením škody velkého rozsahu, tedy 5 000 000 Kč.

Jde o přečin, za který pachateli hrozí trest odnětí svobody v trvání až tři léta. Ani zde, jako u jiných v tomto příspěvku zmíněných trestných činů, nelze vyloučit uložení i jiného druhu trestu, ať již jako trestu samostatného, nebo vedle trestu odnětí svobody, a to i podmíněně odloženého.

Jedinou kvalifikační okolností u právě zmíněného trestného činu (i v kvalifikované skutkové podstatě jde o přečin) je skutečnost, že se ho pachatel dopustí se zbraní, přičemž u definice „zbraně” je opět pro přehlednost možné odkázat na výklad u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu násilí proti úřední osobě. Tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu lze naplnit výhradně zaviněním ve formě úmyslu, neboť je pojmově vyloučeno, aby osoba měla u sebe při páchání tohoto trestného činu zbraň z nedbalosti. Není však vyloučeno, že zbraň sice pachatel u sebe má, ale k výhrůžce ji neužije. V takovém případě by však tato skutková podstata nemohla být naplněna a jednalo by se pouze o základní trestný čin.

Pokud by však naplněna byla, hrozilo by pachateli, jímž opět může být kdokoli, trest odnětí svobody až na pět let.

V případě, že by osoba po pronesení výhrůžky chtěla svoji hrozbu realizovat, mohlo by dojít k vícečinnému souběhu s trestným činem násilí proti úřední osobě.

Ochrana proti trestným činům podle § 325 a § 326 TZ je podle § 327 téhož zákona poskytnuta i osobě, která vystoupí na podporu úřední osoby, tedy s cílem napomoci tomu, aby výkon její pravomoci byl v souladu se zákonem řádný a nerušený. Útok na takovou jednající osobu tak lze považovat za útok na samotnou úřední osobu, ať již by šlo o užití násilí u trestného činu podle § 325 nebo výhrůžku usmrcením či jinou újmou stanovenou v § 326 TZ.

Stejná ochrana je podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytnuta i mezinárodně chráněné osobě, jíž se rozumí „úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace, která požívá diplomatické výsady a imunity podle mezinárodního práva, nebo osoba zastávající funkci nebo zaměstnaná či pracující v mezinárodním soudním orgánu”.

Rozšířením ochrany podle těchto ustanovení je tak zvýrazněna důležitost zájmu na řádném výkonu pravomoci úřední osoby.

Skutková podstata tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě přečinu) navazuje na skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v původním trestním zákoně, když reflektuje jednak terminologické změny a jednak rozšiřuje okruh skutečností, kterými je možné naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu. Zájmem, jehož ochranu tato skutková podstata sleduje, je opět nerušený a v souladu se zákonem prováděný výkon pravomoci úřední osoby, tedy řádný výkon státní správy či samosprávy.

V základní skutkové podstatě se tohoto trestného činu dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch:

1. vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
2. překročí svou pravomoc, nebo
3. nesplní svou povinnost vyplývající z její pravomoci.

Pravomoc je vykonávána způsobem odporujícím právnímu předpisu nejen tehdy, kdy úřední osoba vykonává svou pravomoc přímo v rozporu s textem zákona, ale i v případě, že ho formálně dodržuje, ale sleduje výkonem své pravomoci cíl, který je zákonem zapovězen, tedy kdy zákon obchází.

V popsané situaci má nepochybně vedoucí organizační složky pravomoc uzavřít smlouvu s dodavatelem, ovšem tím, že ji uzavřel s někým, s kým to zákon nedovoluje, ji vykonal v rozporu se zákonem. Ve druhém uvedeném případě byla litera zákona dodržena, když byla smlouva podepsána s jedním, případně i s více dodavateli, a postupovalo se v souladu s textem zákona, avšak pouze za cenu obejití povinnosti vypsat řádné zadávací řízení s očekávaným plněním přesahujícím stanovený limit. Takový cíl se pochopitelně zákonu příčí, když postup samotný u každé z dílčích zakázek může být se zákonem v souladu, avšak účelem zákona je transparentní výběr dodavatele v otevřeném řízení, nikoli pokoutní „přihrávka” spřátelené společnosti.

U překročení pravomoci pak jde o situaci, kdy úřední osoba určitou pravomocí disponuje, nicméně konkrétní úkon do jejího rozsahu nespadá, protože buď je k tomu oprávněna úřední osoba jiná, či k takovému úkonu konkrétní úřední osoba potřebuje ještě souhlas dalšího orgánu.

Třetí způsob naplnění znaků skutkové podstaty pak spočívá v tom, že osoba pravomoc, kterou vykonat měla, nevykonala, ačkoli jí zákon v konkrétním případě stanovuje povinnost. Postihováno je tak opomenutí.

Smysl ustanovení je ten, aby se postihovalo nejen jednání úředních osob, které svoji pravomoc zneužívají aktivně tím, že buď úkon nejsou oprávněni činit vůbec, nebo tak činí způsobem, jenž je v rozporu se zákonem, ale i případy, kdy osoba byla povinna konat a neučinila tak.

Oproti předchozím uvedeným trestným činům je u tohoto vyžadováno u pachatele speciální postavení, neboť se ho může dopustit pouze úřední osoba, tedy kdokoli z výčtu uvedeného v § 127 odst. 1 TZ. Jakákoli jiná osoba, která není osobou úřední, může u tohoto trestného činu být pouze v postavení organizátora, pomocníka či návodce, byť jí posléze hrozí stejný trest jako úřední osobě.

Úřední osoba jako pachatel trestného činu musí též jednat ve specifickém úmyslu, buď způsobit jinému škodu, nebo jinou závažnou újmu či sobě nebo jinému opatřit neoprávněný prospěch. Není samozřejmě vyloučeno, aby tento specifický úmysl byl u úřední osoby přítomen v obou podobách, tedy sobě či jinému opatřit prospěch a zároveň způsobit jinému škodu či jinou závažnou újmu. Škodou se pak rozumí nejen škoda majetková, ale i poškození práv fyzické nebo právnické osoby.

K tomu, aby pachatel byl brán k trestní odpovědnosti, není nutné, aby se mu jeho cíl podařilo naplnit, tedy postačí pouze za účelem jeho dosažení vykonat pravomoc v rozporu s právním předpisem, překročit ji nebo nesplnit povinnost z ní plynoucí, aniž by jeho cíle bylo skutečně dosaženo. Stejně tak je nerozhodné, jak velkou škodu či prospěch chce pachatel způsobit či získat, taková skutečnost by mohla mít vliv pouze na určení stupně společenské škodlivosti takového jednání.

Trestný čin bude možné nalézt na straně zadavatele, neboť pouze ten při veřejné zakázce plní úkoly státu a společnosti a je mu k tomu svěřena pravomoc pro plnění takových úkolů. Pachatelem tak nebude moci být dodavatel, který v takovém případě žádnou svěřenou pravomoc k plnění úkolů společnosti a státu nemá. Není však vyloučeno, aby pachatelem byla úřední osoba, jež bezprostředně u zadavatele činná není, v úmyslu do rozhodovací činnosti zadavatele zasáhnout, pokud přitom pravomoc vykoná způsobem odporujícím právnímu předpisu či ji překročí nebo nesplní stanovenou povinnost z její pravomoci vyplývající.

U všech těchto právě uvedených možností trestného činu je třeba úmyslného zavinění, a to alespoň úmyslu eventuálního (srozumění s možným následkem v podobě porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu). Za taková jednání pak pachateli hrozí trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo zákazu činnosti, a opět není vyloučena ani kombinace s jinými druhy trestů, zejména pak přichází v úvahu trest peněžitý.

Oproti právnímu stavu do konce roku 2009 došlo od 1. 1. 2010 k rozšíření okruhu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u tohoto trestného činu, když podle odstavce 2 jimi nadále jsou okolnosti, že:

1. pachatel činem výše uvedeným opatří značný prospěch sobě či jinému,
2. spáchá-li uvedený čin vůči jiné osobě kvůli její skutečné či domnělé rase, příslušnosti k etnické skupině, národnosti, politickému přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
3. způsobí takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
4. způsobí-li činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem,
5. spáchá-li čin zneužívaje něčí bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti, nebo
6. způsobí takovým činem značnou škodu.

Již na první pohled je zřejmé, že v procesu zadávání veřejných zakázek asi nebude pravidlem naplnění znaků skutkové podstaty pod písm. b) a e), byť ani takové situace nelze zcela vyloučit.

Platí zde, jako u základní skutkové podstaty, že pachatelem může být výhradně úřední osoba, která musela svoji pravomoc vykonat způsobem rozporným s právními předpisy, překročit ji nebo nevykonat povinnost, jež pro ni z její pravomoci vyplývá.

Jako u jiných trestných činů, kdy v základní skutkové podstatě postačí pro postih pouze úmysl získat prospěch či způsobit škodu, aniž by tohoto cíle bylo skutečně dosaženo, i u tohoto trestného činu patří mezi okolnosti podmiňující použití trestní sazby skutečnost, že se pachateli způsobení škody či získání prospěchu „podaří”, zde v rozsahu škody a prospěchu značného – písm. a) a f). Podle § 138 odst. 1 TZ je hranicí značné škody a téhož prospěchu částka alespoň 500 000 Kč.

Vážnou poruchou podle písm. c) a d) je třeba rozumět takové narušení činnosti orgánu veřejné moci či právnické nebo fyzické osoby, jež jsou podnikateli, které se dotýká samotné podstaty činnosti takového subjektu. U právnické a fyzické osoby, která je podnikatelem, tak bude ohroženo jejich samotné fungování z hlediska provozování jejich podnikatelské činnosti. U orgánu veřejné moci z povahy věci lze hovořit pouze o ohrožení plnění úkolů, jež má ze zákona plnit. Nemusí jít ani o tentýž orgán, u něhož je pachatel – úřední osoba činný.

K naplnění kvalifikačních znaků je třeba zavinění ve formě úmyslu pouze u písm. b) a e). U kvalifikační okolnosti podle písm. f) by postačilo zavinění ve formě nedbalosti, neboť pachatel může jednat v úmyslu sobě opatřit prospěch a nikoli způsobit škodu, přesto však značnou škodu způsobí, aniž by s jejím vznikem počítal. U písm. c) a d) by opět mohlo jít o zavinění ve formě nedbalosti, neboť o možném vzniku vážné poruchy pachatel nemusí vědět a tento následek nemusel zamýšlet, byť chtěl svým jednáním škodit. U opatření prospěchu podle písm. a) může být též zavinění naplněno ve formě nedbalosti, jež si však lze těžko představit tehdy, kdy osoba jednala již v úmyslu opatřit prospěch, neboť v takovém případě je spíše srozuměna s tím, že by mohl přesáhnout hranici prospěchu značného. O nedbalostní opatření prospěchu by se mohlo jednat pouze tehdy, kdy osoba nejednala v úmyslu prospěch opatřit, kdy tedy jednala s druhou v základní skutkové podstatě uvedenou motivací – způsobit jinému škodu. Takovou situaci, kdy z jejího jednání, jímž zamýšlí způsobit škodu, jiný subjekt získá prospěch, nelze zcela vyloučit. Protože horní hranice trestu odnětí svobody činí deset let, půjde již o zvlášť závažný zločin.

V případě právě vyjmenovaných kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úřední osobě, případně účastníkovi, není-li sám úřední osobou, a tedy nemůže být ani pachatelem tohoto trestného činu, hrozí trest odnětí svobody od tří do deseti let nebo zákazu činnosti a vyloučen není ani peněžitý trest či propadnutí majetku, jímž lze postihnout podle § 66 odst. 3 TZ buď majetek jako celek, nebo pouze jeho určenou část, nelze však postihnout ty věci a prostředky, jež nezbytně slouží k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Takový trest je však na místě pouze tehdy, kdy tento trestný čin v kvalifikované skutkové podstatě spáchá úmyslně. Novelou č. 330/2011 došlo k jistému zpřísnění postihu za tento trestný čin, neboť byla zvýšena dolní hranice trestní sazby o jeden rok.

Podle § 329 odst. 3 TZ je pak možné odnětím svobody na pět až dvanáct let potrestat takového pachatele, který shora uvedeným činem:

1. opatří sobě či jinému prospěch velkého rozsahu nebo
2. takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu.

V obou případech opět může být pachatelem jen úřední osoba ve výše naznačeném smyslu, jiná osoba pak může být výhradně účastníkem.

K zavinění lze v této souvislosti poukázat na výklad učiněný u předchozí kvalifikované skutkové podstaty a způsobení škody značné či opatření sobě či jinému prospěchu značného rozsahu, neboť situace je zde stejná, odlišná je pouze kvantifikace způsobené škody či získaného prospěchu, a to dosažení částky alespoň 5 000 000 Kč. U způsobení škody velkého rozsahu je tak možné zavinění ve formě nedbalosti. U opatření prospěchu je pravděpodobnější spíše zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu. K naplnění znaků této kvalifikované skutkové podstaty nepostačí pouze samotný úmysl takovou škodu způsobit či prospěch opatřit. Tehdy by byl uvedený trestný čin naplněn pouze ve stadiu pokusu o způsobení takové škody či získání uvedeného prospěchu. Jedná se o zvlášť závažný zločin.

Kromě trestu odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let, jak jsem uvedl výše, je u tohoto trestného činu umožněno uložení trestu propadnutí majetku, a to i samostatně, bez uložení trestu odnětí svobody.

Dále si lze představit zejména uložení trestu zákazu činnosti, a to podle § 73 TZ v trvání jednoho roku až deseti let. Za naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 nebo 3 ho však nelze uložit jako samostatný, ale pouze v kombinaci s trestem odnětí svobody nebo trestem propadnutí majetku, a to v souladu s § 73 odst. 2 TZ. Tento postih bude podle mého názoru typický právě pro trestnou činnost úředních osob, jež v takovém případě již při výkonu pravomoci selhaly, a je proto třeba jim v přístupu k opětovnému zastávání pozice, s níž je taková pravomoc spojena, na dobu nezbytně nutnou zabránit.

U posledních dvou kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu (odst. 2 a 3) je stanovena trestnost přípravy v odstavci 4, když, pokud jde o výklad pojmu „příprava” ve smyslu § 20 odst. 1 TZ, lze odkázat na pojednání o trestném činu podle § 325 TZ výše. Pro přehlednost je možné zopakovat, že příprava je trestná jen v případě, že směřuje k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, tedy trestného činu spáchaného úmyslně, za který hrozí trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně deset let. Z povahy výkladu u tohoto trestného činu je pak možné uzavřít, že za všech okolností lze o přípravě hovořit pouze u § 329 odst. 1 a 2 písm. b) a e) TZ, neboť tam jiná forma zavinění než úmyslná nepřichází v úvahu, k následku v podobě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zaviněného z nedbalosti se připravovat nelze, a tedy tam, kde jde o takový případ, by „přípravu” k základnímu trestnému činu postihnout nešlo.

Zatímco základem trestnosti předchozího jednání je úmyslné jednání úřední osoby spočívající ve snaze získat sobě či jinému neoprávněný prospěch či způsobit škodu stanovenými způsoby výkonu (opomenutí výkonu) pravomoci, v tomto případě se jedná o méně závažné, přesto však také trestné jednání ohrožující či porušující stejný zájem – nerušený a řádný a v souladu se zákonem prováděný výkon pravomoci úřední osoby a s tím spojené plnění jejích úkolů.

Základního trestného činu (přečinu) se může dopustit opět pouze úřední osoba blíže vymezená v § 127 odst. 1 a 3 TZ tím, že při výkonu pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.

Na důležitost úkolu, který nemusí být nutně stanoven právě této konkrétní osobě, jež jeho splnění zmařila či podstatně ztížila, je třeba usuzovat z hlediska významu takového úkolu pro orgán, jehož je úřední osoba členem, či pro společnost.

K tomu, aby úřední osoba mohla být postižena za své jednání, musí z její strany dojít k tomu, že plnění důležitého úkolu musí být buď zcela zmařeno,* nebo podstatně ztíženo. Buď tedy úkol, který pro úřední osobu z výkonu její pravomoci vyplýval, není již možné splnit, či sice taková náprava jejího pochybení možná je, avšak se značnými obtížemi, zejména materiálními. Pokud by plnění takového úkolu nijak narušeno nebylo, případně by zvýšené úsilí pro takový výkon nemuselo být vynaloženo, nedošlo by k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Z tohoto základního vymezení je zřejmé kromě nutnosti zvláštního postavení pachatele i zavinění, jež postačí pouze ve formě nedbalosti. V případě, že by úřední osoba jednala v úmyslu zmařit či podstatně ztížit plnění důležitého úkolu, dopustila by se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 TZ. Jednočinný souběh trestných činů podle těchto ustanovení je tím vyloučen.

U procesu zadávání veřejných zakázek si spíše než tento trestný čin ze strany úřední osoby lze představit právě trestný čin předchozí, kdy úřední osoba je sama „určitým způsobem” zainteresována na výsledku řízení a její jednání je tak úmyslné.

Tento trestný čin je možné postihnout trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo zákazu činnosti. S ohledem na výměru trestu odnětí svobody vyjadřující typovou závažnost tohoto trestného činu poměrně nízko, připadalo by v úvahu spíše podmíněné odložení výkonu takového trestu odnětí svobody.

Došlo-li by jednáním úřední osoby k tomu, že při činu výše popsaném:

1. způsobila vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
2. způsobila vážnou poruchu činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem,
3. způsobila značnou škodu, nebo
4. zajistila takovým činem jinému značný prospěch,

naplnila by kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle § 330 odst. 2 TZ. Jde též o přečin.

K definici vážné poruchy v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci a právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, lze odkázat na výklad učiněný u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 TZ.

U škody či prospěchu by se opět muselo jednat o dosažení škody či prospěchu v částce nejméně 500 000 Kč v souladu s § 138 odst. 1 TZ. Podstatné je upozornit na skutečnost, že znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu u opatření značného prospěchu je, že prospěch je zajištěn jinému, tedy nikoli samotné úřední osobě, což je rozdíl oproti trestnému činu podle § 329 odst. 2 písm. a) nebo odst. 3 písm. a) TZ, kde může být prospěch opatřen pachatelem i pro něj samotného. Tato okolnost vyplývá z toho, že lze prakticky vyloučit situaci, kdy osoba, aniž by předtím měla takový úmysl, nedbalostním jednáním při výkonu pravomoci úřední osoby zmařila či podstatně ztížila plnění důležitého úkolu a tím zároveň sobě zajistila značný prospěch.

U všech čtyř případů postačí zavinění ve formě nedbalosti, a to i nevědomé. Úmyslné zavinění je i u kvalifikované skutkové podstaty vyloučeno, v opačném případě, pokud by se osoba snažila přímo takový následek způsobit a jednala tedy úmyslně, by šlo o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby.

V případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle odstavce 2 by pachateli hrozil trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákazu činnosti. Opět však není vyloučen ani jiný druh trestu, zejména trest peněžitý.

Podle odstavce 3 téhož ustanovení je trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let možné postihnout pachatele činu v základní skutkové podstatě, k němuž přistoupí kvalifikační okolnost v podobě:

1. způsobení škody velkého rozsahu, nebo
2. zajištění prospěchu velkého rozsahu jinému.

V obou případech je třeba opět využít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 TZ, podle něhož je takovou škodou a prospěchem škoda či prospěch dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.

Opět je nutné zavinění ve formě nedbalosti, a to v obou jejích možných formách, tedy vědomé i nevědomé. I v této kvalifikované skutkové podstatě jde pouze o přečin.

Kromě trestu odnětí svobody připadá v úvahu opět i trest zákazu činnosti, avšak nikoli jako trest samostatný, případně opět peněžitý trest, jenž by mohl soud uložit i jako trest samostatný, pokud by zároveň vzhledem k osobě a poměrům pachatele a závažnosti přečinu nebylo uložení jiného trestu třeba (§ 67 odst. 3 TZ).

Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů souvisejících s úplatkářstvím jsou obsaženy v dílu třetím desáté hlavy zvláštní části trestního zákoníku. Ve všech případech jde o úmyslné trestné činy, s jedinou výjimkou podle § 332 odst. 2 písm. b) TZ, o níž bude pojednáno níže a kde se nedbalost může vztahovat výhradně ke znaku kvalifikované skutkové podstaty.

Právní úprava trestných činů souvisejících s úplatkářstvím prošla díky novému trestnímu kodexu zásadní změnou, když nyní není postihováno pouze jednání související s obstaráváním věcí obecného zájmu, kdy je poskytnuta zvláštní ochrana řádnému naplňování zájmů společnosti jako celku za současného rovného a zákonného uplatnění výkonu veřejné moci při realizaci těchto zájmů, ale stíhána je i korupce soukromého charakteru, a to v rámci podnikatelských vztahů, u nichž jde především o dosažení zisku jako pojmového znaku podnikatelské činnosti. Chráněným zájmem je zde transparentnost podnikatelských vztahů a rovnost jejich účastníků a řádná hospodářská soutěž mezi nimi.

Postihu korupce se kromě vnitrostátního práva pozorně věnuje i právo mezinárodní, a to v řadě smluv, jimiž je Česká republika vázána – Úmluva proti podplácení a Trestněprávní úmluva o korupci,* přičemž současná podoba trestního zákoníku vychází těmto závazkům plynoucím pro ČR z mezinárodního práva vstříc a těmito úmluvami zmiňovaná jednání postihuje. V oblasti soukromoprávní korupce nová právní úprava reaguje i na instrumenty Evropské unie.**

Žádné změny oproti dřívější právní úpravě nedoznala definice úplatku, jímž se podle § 334 odst. 1 TZ rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.

Nemusí jít pouze o peněžité plnění, může to být i jiná protihodnota či služba,* jež nemusí být hmotného charakteru. Výše úplatku pro postih v případě základních trestných činů není příliš podstatná, byť sehraje svoji roli při určení druhu a výměry trestu. Je důležitá především z toho hlediska, zda kromě trestného činu v základní skutkové podstatě nebyly naplněny i znaky skutkové podstaty kvalifikované, jež by umožnily uložit pachateli takového trestného činu trest přísnější.

Je třeba též zmínit tu skutečnost, že nakonec nemusí k poskytnutí úplatku vůbec dojít, neboť trestného činu se lze dopustit i pouhým slibem takového úplatku, stejně tak nemusí dojít ani k realizaci toho, proč je úplatek poskytován, tedy k ovlivnění obstarání věci obecného zájmu nebo k určitému úkonu v rámci podnikatelské činnosti, k němuž bylo poskytnutí či slib úplatku směřováno. Je také lhostejné, zda úplatek bude poskytnut před nebo až po požadovaném jednání, jehož se uplácející osoba domáhá.

Změny oproti právní úpravě platné do 31. 12. 2009 nedoznalo ani chápání pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu”, jímž je třeba rozumět zařizování věcí, které jsou v zájmu společnosti, obce, kraje, případně státu, resp. širšího okruhu osob, včetně rozhodování orgánů státu či jiných orgánů veřejné správy. Pro účely tohoto příspěvku je pak třeba obstaráváním věci obecného zájmu chápat jako v souladu se zákonem prováděné zadávací řízení a následné udělení veřejné zakázky a v důsledku toho i hospodárné nakládání s veřejnými prostředky určenými k takovému účelu.

Podle § 334 odst. 3 TZ je pak činností spadající pod pojem „obstarávání věci obecného zájmu” i zachování povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají, což je vyjádřením požadavku na rovnost účastníků z hlediska přístupu k informacím v rámci zadávacího řízení i rovného zacházení s těmito účastníky v takovém řízení.

Podle § 334 odst. 2 TZ se pro účely úplatkářských trestných činů rozšiřuje okruh osob spadajících do pojmu úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 a 3 TZ, mezi něž se tedy ve vztahu k trestným činům podle § 331 až 333 TZ počítá i „osoba:

• zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu nebo v jiném orgánu veřejné moci cizího státu,

• zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu,

• zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejím orgánu nebo instituci, nebo

• zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát,

pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí”. Toto ustanovení reaguje na závazky ČR plynoucí pro ni z Úmluvy proti podplácení a jejího čl. 1, resp. čl. 5 a 6 Trestněprávní úmluvy o korupci.

Podle § 331 odst. 1 TZ se trestného činu (v tomto případě přečinu) přijetí úplatku dopustí ten:

• kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo

• kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek.

K tomu, aby šlo o trestný čin přijetí úplatku, musí být úplatek buď přijat, nebo slíben, přičemž je lhostejné, zda jednající osoba přijímá či si dá slíbit úplatek pro sebe nebo pro jinou osobu, která má pak na základě takové „odměny” přizpůsobit obstarání věci obecného zájmu či svoji podnikatelskou činnost přání uplácejícího, nebo zda k takovému jednání použije prostředníka. Fakticky je zde postihováno právě i zprostředkovatelství úplatku, kdy je trestnou i osoba, jejímž prostřednictvím je úplatek převzat či slíben. Oproti právní úpravě původní je nově za trestný čin přijetí úplatku postižen i ten, kdo sám z poskytované neoprávněné výhody nic nemá a účinkuje pouze jako „kurýr”. Takové jednání bylo do 31. 12. 2009 chápáno jako účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 160 TZ, nyní však již půjde o samotné pachatelství.

Je nerozhodné, zda nakonec dojde ke splnění představ uplácejícího či poskytnutí úplatku samotného. Přijetí úplatku nemusí předcházet nabídka nebo slib, stejně jako k přijetí úplatku nemusí vůbec dojít. Pokud si osoba úplatek nechala slíbit, je již tímto jednáním trestný čin dokonán. Podle judikatury je naplněním znaků tohoto trestného činu i neodmítnutí nabízeného úplatku či případný konkludentní souhlas s jeho poskytnutím.

Pachatelem u tohoto trestného činu může být kdokoli, není stanoven žádný požadavek na postavení pachatele, jako je tomu u předchozích dvou popsaných trestných činů, přičemž k naplnění znaků skutkové podstaty je nutné zavinění ve formě úmyslu, jenž musí směřovat k určitému ovlivnění obstarání věci veřejného zájmu nebo záležitosti související s podnikáním. U prvního typu jednání si lze těžko představit úplatek směřující vůči někomu, kdo není nijak schopen ovlivnit obstarání věci obecného zájmu, ať již by mělo jít o samotnou takovou osobu nebo někoho, kdo u takové osoby má určitý vliv. Lze říci, že u tohoto trestného činu může dojít i k situaci, kdy osoba A prostřednictvím osoby B přijme úplatek pro osobu C. Všechny tyto osoby pak naplňují znaky tohoto trestného činu, pokud jednají v úmyslu pokrývajícím všechny znaky skutkové podstaty. Osoba, jež úplatek sama poskytuje, nebo která ho poskytuje prostřednictvím jiného, je pak postižitelná podle § 332 TZ, o němž je pojednáno dále.

V tomto druhém příkladu by se mohlo klidně jednat i o situaci, kdy nabídka uvedeného dodavatele (uchazeče) byla nejvýhodnější a smlouva by tak jako tak byla uzavřena, neboť po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu byly naplněny. Druhou stránkou věci je, že v takovém případě bude jen velmi obtížné dokazování, neboť obě strany (uplácející i uplacený) budou spokojeny, a s tím související stanovení míry společenské škodlivosti činu.

V případě naplnění znaků této základní skutkové podstaty je možné uložit takovému pachateli trest odnětí svobody až na čtyři léta nebo trest zákazu činnosti. U zákazu činnosti by se mohlo zpravidla jednat např. o zákaz výkonu funkce v samosprávě, statutárních či dozorčích orgánech obchodní společnosti nebo výkonu živnosti. Vyloučen není opět ani trest peněžitý nebo propadnutí věci. I zde došlo k jistému zpřísnění postihu, když novela č. 330/2011 zvýšila horní hranici trestní sazby o jeden rok.

V § 331 odst. 2 TZ je další základní skutková podstata (opět přečin), která přísněji trestá toho, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 – tedy v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu nebo v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného – úplatek žádá.

Zatímco odstavec 1 dopadá na jednání spočívající spíše v aktivitě ze strany uplácející, v odstavci 2 je postiženo jednání, kdy si o úplatek řekne sama osoba uplácená. Postačí, pokud z projevu takové osoby je naprosto zřejmé, „o co jí jde”,* nemusí si tedy o úplatek říci zcela otevřeně. K trestní odpovědnosti postačí, pokud o úplatek osoba požádá, a není nutné, aby jí byl skutečně poskytnut.

Opět i zde může být pachatelem kdokoli a je nutné zavinění ve formě úmyslu, když nedbalost je z povahy věci vyloučena. Pachatelem může být osoba, která obstarává věc obecného zájmu, i někdo jiný, a stejná situace nastane i u takového činu v souvislosti s podnikáním, u něhož pachatelem může být někdo, kdo podnikatelem vůbec není.

Pachateli tohoto trestného činu hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Opět nejsou vyloučeny jiné druhy trestů, zejména pak lze očekávat trest zákazu činnosti nebo trest peněžitý v kombinaci s trestem odnětí svobody. Stanovením trestní sazby je tak dáno najevo, že závažnější je samotná iniciativa osoby, která si o úplatek přímo řekne, než že čeká, až se najde někdo, kdo její zájem „vycítí”.

Kvalifikované skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku jsou odvozeny od obou výše zmíněných základních skutkových podstat a jsou postihovány podstatně přísněji. Podle odstavce 3 naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu ten pachatel, který sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nebo v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo jiného přijme, dá si slíbit, nebo žádá úplatek a učiní tak

1. v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
2. jako úřední osoba.

Jedná se o úmyslný trestný čin (zvlášť závažný zločin), neboť z povahy věci je nedbalostní zavinění vyloučeno – u prvního případu přímo ze znění zákona, u druhého z logiky věci.

U písm. a) je nutný specifický úmysl dosáhnout pro sebe či jiného značný prospěch, bez ohledu na to, zda se tak stane prostřednictvím žádosti pachatele či již samotného přijetí neoprávněné výhody nebo přijetí slibu takové výhody za strany další osoby. Z textu zákona též plyne, že pachatel nemusí mít úmysl obohatit sebe, ale i jinou osobu, což je však pro postih takového pachatele nerozhodné. Je též zcela lhostejné, zda úplatek pachateli byl nakonec skutečně poskytnut či nikoli, postačí pouze úmysl, a to i nepřímý, prospěch získat.

U písm. b) je zcela lhostejné, jak vysoký prospěch měl být daným činem sledován a komu měl být opatřen, když kvalifikační okolností je zvláštní postavení pachatele.

Pachatelem může být v prvním případě kdokoli, ve druhém případě je pak nutné jeho speciální postavení úřední osoby (§ 127 odst. 1 a 3 ve spojení s § 334 odst. 2 TZ), jinak lze o způsobech, jimiž je možné znaky této kvalifikované skutkové podstaty naplnit, v podstatě odkázat na výklad učiněný u základních skutkových podstat.

Obě jednání je pak možné postihnout trestem odnětí svobody v trvání tří až deseti let, přičemž je prakticky jisté, že v případě druhém, kdy se pachatel dopustí činu jako úřední osoba, lze počítat i s uložením trestu zákazu činnosti. Vyloučen opět není ani trest peněžitý a v tomto případě též trest propadnutí majetku. I u této kvalifikované skutkové podstaty došlo ke zpřísnění postihu pachatele trestného činu, tentokrát zvýšením obou hranic sazby trestu odnětí svobody, a to tak, že z původního zločinu je nyní již shora zmíněný zvlášť závažný zločin.

Podle § 331 odstavce 4 TZ pak bude pachatel činu blíže popsaného výše u obou základních skutkových podstat tohoto trestného činu potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let, pokud se popsaných jednání dopustil:

1. v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
2. jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.

Zde je možné odkázat z hlediska jednání naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty na předchozí výklad u § 331 odst. 1 a 2 TZ s tím, že i v tomto případě, podobně jako u předchozí kvalifikované skutkové podstaty, se jedná o zločin, v tomto případě dokonce zvlášť závažný zločin.

Pachatelem u první z těchto skutkových podstat může být znovu kdokoli, ve druhém pouze úřední osoba podle § 127 odst. 1 a 3 TZ. Opět jako u odstavce 3 postačí v prvním případě jednat v tomto specifickém úmyslu a prospěch pro sebe či jiného získat, nikoli ho pak i skutečně dosáhnout.

K oběma kvalifikovaným skutkovým podstatám trestného činu přijímání úplatku podle odstavce 3 a 4 lze poukázat při určení výše prospěchu na ustanovení § 138 odst. 1 TZ, když výše značného prospěchu činí alespoň 500 000 Kč, a prospěch velkého rozsahu pak nejméně 5 000 000 Kč.

Z uvedeného výkladu je nanejvýš patrná snaha přísněji postihovat pachatele, který zastává funkci, s níž je spojen výkon určité pravomoci a pro kterou se na takovou osobu hledí jako na úřední. U takové osoby je dán zvýšený požadavek chovat se podle zákona, protože má na starost výkon veřejné moci a nese i vyšší odpovědnost. Podle odstavce 3 postačí, aby pachatel jednal jako úřední osoba a přijal, nechal si slíbit nebo požádal o úplatek, aniž by musel sledovat získání značného prospěchu pro sebe či jiného, u odstavce 4 pak u běžného pachatele, který nemá postavení úřední osoby, je nutné, aby měl úmysl získat prospěch velkého rozsahu, zatímco u úřední osoby postačí prospěch značného rozsahu.

S posouzením posledně jmenované kvalifikované skutkové podstaty jako zvlášť závažného zločinu jsou spojeny možné důsledky v podobě zařazení takového pachatele do věznice se zvýšenou ostrahou, stejně jako možnost přeřadit ho do věznice s mírnějším režimem až po výkonu nejméně čtvrtiny uloženého trestu odnětí svobody - § 56 odst. 2 písm. d) TZ a § 57 odst. 4 písm. b) TZ. Pokud by se takový pachatel nepoučil a tento trestný čin spáchal opakovaně, bylo by na místě již ukládat trest odnětí svobody v sazbě, jejíž horní hranice by byla o třetinu zvýšena (§ 59 odst. 1 TZ).

Kromě trestu odnětí svobody by pak bylo na místě uložení trestu zákazu činnosti, a to vedle trestu odnětí svobody, případně v kombinaci s trestem peněžitým, nebo trestem propadnutí majetku.

U trestného činu přijetí úplatku není vyloučen jednočinný souběh s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 TZ, neboť taková úřední osoba může při obstarání věci obecného zájmu přijmout úplatek a přitom se chovat v souladu se zákonem a svými pravomocemi, a úplatek tedy v podstatě může sloužit jako pojištění jejího chování v souladu se zákonem. Pokud by však takový úplatek směřoval k tomu, že by měl za cíl chování úřední osoby takovým způsobem, kterým by vykonala pravomoc způsobem odporujícím zákonu, či ji překročila nebo nesplnila povinnost vyplývající z této její pravomoci, naplnila by zároveň znaky skutkové podstaty i tohoto trestného činu.

U trestného činu přijetí úplatku podle § 331 TZ se postihuje osoba, která úplatek přijímá, nechá si slíbit či o něj požádá. Druhou stranu uvedeného „obchodního” vztahu pak postihuje právě skutková podstata trestného činu podplacení podle § 332 TZ. Trestného činu podplacení, který je ve své základní skutkové podstatě přečinem, se dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, či jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek.

Dopustit se tohoto trestného činu lze nabídnutím, poskytnutím nebo slibem úplatku, když je zřejmé, že zákon postihuje jednak uvedená jednání směřující vůči konečnému příjemci úplatku – „jinému”, nebo poskytnutí, slib či nabídku úplatku směřující přes prostředníka „pro jiného”.

Nabídnutím se rozumí přímo návrh na poskytnutí neoprávněné výhody, na niž není nárok, tedy iniciativa ze strany uplácejícího. U poskytnutí či slibu úplatku pak půjde spíše o reakci na předchozí žádost upláceného či jeho prostředníka, tedy o reakci na předchozí již dokonaný trestný čin jiné osoby podle § 331 TZ. U poskytnutí úplatku pak je možné, že půjde o reakci na žádost upláceného i splnění předchozí nabídky či slibu samotného pachatele. Slibem je pak deklarace závazku uplácenému, že mu bude poskytnuta neoprávněná výhoda. Podstatné však je, že tento trestný čin je dokonán již okamžikem, kdy je učiněn slib úplatku, a nemusí tedy dojít k…